V Teplicích bylo vše spojeno s vodou, tou skutečnou, i jejími symboly. Voda vyvěrající z hlubin připomínala spodní svět, jeho tajemství a chaotický stav. Vyvěrající vody však oba světy spojí a to je podle tradiční symboliky znamení univerzálního obrození.
Proto nás nepřekvapí, že ještě jeden pramen, dnes zcela zapomenutý, byl objeven za podivuhodných okolností nad městem, na blízkém vrchu Doubravka.
V místních pověstech se uvádí, že na Doubravce bylo posvátné místo, kde se uctívali pohanští bohové. Každopádně v 19. století tu byla nalezena nádobka z doby únětické kultury, která patrně souvisela s nedochovaným, nebo ztraceným hrobem. Takto doložené pohřbívání je důkazem starobylosti místa. Na jižním svahu hory se navíc našly zlomky keramiky z 5. století.
Na svazích hory prý ještě nedávno rostly čarovné byliny. Na vrcholu Doubravky podle pověstí žila zlá čarodějnice. Kdo jí přišel do cesty, toho zahubila. V noci létala kolem své skalní sluje a hrozným křikem plašila sovy, které tam s ní žily. Jednoho dne se pod Doubravkou objevil neznámý rytíř a čarodějnici probodl kopím. V předsmrtném boji zanechala na jakémsi balvanu otisky svých chodidel, které si lidé dlouho na úpatí Doubravky ukazovali. Zdá se tedy, že Teplice i jejich okolí byly vnímány jakou kouzlem opředená krajina a v ní vyvěrající vody za zázračné. Vyprávělo se tu také o kouzelné růži a o pokladech v hoře ukrytých. To vše mohlo být spojeno s tím, že kraj okolo léčivých vřídel byl vnímán jako posvátný.
F.A. Heber v souvislosti s Teplicemi a Doubravskou horou zmiňuje celou řadu pověstí. Nejen o čarodějnicích, ale i o rytíři, který spatřil svůj vlastní pohřeb a od té doby se tu zjevuje. Známý autor romantických "černých románů" Christian Heinrich Spiess o něm dokonce napsal dvousvazkový román Hans Bleileben, čili bludný duch u Teplic.
Na dávno opuštěné zřícenině, opředené pověstmi, byly dvě hradní studny, vytesané ve skále. Právě u jedné z nich byla nalezena pravěká nádobka. Třetí studnu, která se tu používá dodnes, objevila teplická spiritistka. Ve svém vidění určila přesně místo, kde se měla ukrývat studna a z ní vedoucí chodba k nezměrnému pokladu. Oslovila tedy městské úřady a začalo se kopat na určeném místě.
Horníci nejprve vykopali kostru koně a pak narazili na překrytou studnu. Bylo jasné, že vize spiritistky byla přesná! Horníci znásobili své úsilí, ale po úporné práci narazili na skalnaté dno studny. Po tajné chodbě tu však nebylo ani stopy. Naděje na poklad se, jako obyčejně, rozplynuly. Voda ve studni byla zato vynikající. Nejprve jí používal tehdejší obyvatel hradu, pohostinný myslivec, později tu stál hostinec a nakonec výstavná výletní restaurace, k níž lázeňští hosté rádi putovali. Voda z hradní studny se tu stala pravým pokladem.
(zdroj: Neznámé Čechy od Václava Vokolka)
