O tom to je...

O tom to je...

Zámecké náměstí

Zámecké náměstí

Teplice celkově

Teplice celkově

konec 17. století, před velkým požárem města
Tržní náměstí

Tržní náměstí

při vzniku ČSR
Šanov r. 1806

Šanov r. 1806

Tempel

Tempel

Židovská synogoga v r. 1900
Vítejte na stránkách, věnovaných starým fotografiím, historii a zašlé slávě Teplic.
Dříve proslulého města, známé po celé Evropě pod přezdívkou "Malá Paříž", nebo také "Salon Evropy".

Dějiny města Teplic

NEJSTARŠÍ OBDOBÍ - OD PRAVĚKU PO ZALOŽENÍ KLÁŠTERA
Vytvořit si představu o tom, jak vypadaly nejstarší dějiny místa, kterému dnes říkáme Teplice není vůbec jednoduché. Dokladů, z období, kdy se na tomto území poprvé objevil člověk, je velmi málo a samozřejmě neexistují žádné písemné či jim podobné přímé zprávy. Jedná se totiž o období lidských dějin velmi vzdálené.
Zatím nejstaršími důkazy o pobytu člověka na území dnešních Teplic jsou pazourkové čepele lovců a sběračů, které pochází z období asi 40 000 - 10 000 let před n.l. a jež byly nalezeny v Hudcově a na svazích Doubravské hory.
Trvalé osídlení v prostoru dnešních Teplic má svůj počátek v 5. tisíciletí před n.l. - tedy asi před téměř 7000 lety. Toto tvrzení podporují doklady o osadách položených na svazích vrchu Letná a Doubravské hory i v ulicích Pražská a U Soudu.
Dalším významným obdobím byla doba bronzová (1800 - 800 před n.l.), jak potvrzují nálezy kostrových hrobů s bohatou výbavou z okolí Doubravic, patřící unětické kultuře, a stopy osady lužické kultury - opět na svazích Doubravské hory. Tyto doklady po prvních zpracovatelích bronzu (slitiny mědi a cínu) jsou již pro toto vzdálené období dávány do souvislostí s možnou těžbou cínových rud a cínu v prostoru nedalekých Krušných hor.
Ve 4. století před n.l. se zde usadil první historicky známý národ - Keltové. Četné doklady jejich přítomnosti a osady byly nalezeny v Hálkově ulici, u plynárny, doubravického dvora, v okolí katolického hřbitova a v ulicích U Soudu, Dubská a Pražská. Právě díky Keltům jsou Teplice označovány za nejstarší lázně ve střední Evropě - při poklesu Pravřídla v r. 1879 v něm byly objeveny keltské mince s vyobrazením kance a koně, které dokládají známost teplických pramenů, a snad i jejich využívání k léčebným účelům, již v době před naším letopočtem. Na stejném místě byly nalezeny i římské mince z 1. až 4. století našeho letopočtu a dokládají tak, vedle zvyku obětovat bohům vod, známost místa s teplými prameny i pro lidi ze vzdálených krajin - snad kupce procházející tudy po staré stezce k horám a dál přes území dnešního Německa k Baltskému moři.
V prvních pěti staletích po přelomu letopočtu vytlačily Kelty z jejich sídlišť v Čechách germánské kmeny Markomanů a Kvádů. Do oblasti Podkrušnohoří přesídlil patrně kmen Hermundurů. Stopy po germánských osadách byly nalezeny v okolí hřbitova, pohřby pak v ulicích V Lipách, U divadla a v Trnovanech.
Z následujícího období - označovaného jako období stěhování národů - nemáme prozatím dokladů o osídlení na území Teplic.
Na území města nebyly nalezeny ani doklady nejstarší přítomnosti Slovanů, kteří do Čech přišli právě v době stěhování národů. Stopy jejich raných sídlišť pocházejí spíše z bílinska - z úrodných míst podél řeky Bíliny.
V 9. století již na území Čech existovaly oblasti osídlení, spravované nikoli na základě kmenové správy, ale z center - hradišť. Na teplicku a duchcovsku v té době sídlili Lemuzi a jejich centrem bylo hradiště v Zabrušanech. Z tohoto období pochází také první doklady slovanského osídlení přímo na území města: v Proseticích, Trnovanech, v ulici U Soudu a pohřebiště V Lipách.
Nově vybudované hradiště v Bílině se stalo opěrným bodem pro správu celé oblasti Podkrušnohoří v 2. pol. 10. století, kdy došlo ke sjednocení území Čech pod vládu Přemyslovců. Dalším významným bodem celé oblasti se pak stal Chlumec - chránící vstup do Čech přes Krušnohorské průsmyky, kudy vedly důležité dálkové obchodní cesty.
„Orná půda v Trnovanech a s ní i včelař Těšek“ - první osada z okolí Teplic a první obyvatel nazvaný jménem v písemných pramenech. Tak nás informuje jedna z pozdějších verzí pamětního záznamu z r. 1057 o obdarování litoměřické kapituly a kostela sv. Štěpána knížetem Spytihněvem II. O dalších osadách neexistují písemné zmínky, ale jejich pozůstatky se přesto podařilo nalézt v Proseticích, na Pražské ulici, V Lipách, na Jalovčinách, poblíž Dubské ulice, v Trnovanech, Řetenicích a Hudcově. V prostoru vlastních Teplic pak v ulici U Soudu, v Zámecké zahradě, na nádvoří zámku, v okolí lázní a v Krupské ulici.
Vlastní jméno Teplice je slovanského původu a znamená místo s vývěrem teplých pramenů (= teplice). V latinské podobě „in Teplicz“ se poprvé objevuje v tak zvané Jarlochově kronice z počátku 13. století. Můžeme jej však téměř bezpečně objevit i v latinském úsloví „ad aquas calidas“ („u teplých vod“), které použil kronikář Vincentius ve zprávě o zbudování nového ženského kláštera. Ten totiž v záznamech pro léta 1156-1164 uvádí, že královna Judita založila u teplých vod a k poctě sv. Jana Křtitele klášter benediktinek.
OBDOBÍ EXISTENCE KLÁŠTERA (POL. 12. - POL. 15. STOLETÍ)
Přesné datum založení kláštera není známo a jsme proto nuceni se uchýlit k odhadům. Podle slov kronikáře Vincentia, založila klášter česká královna Judita, zvaná durynská, druhá manželka krále Vladislava II. K založení tak nemohlo dojít před jejich sňatkem v r. 1153 nebo po r. 1167, kterým končí Vincentiova kronika. Odborné práce však nejčastěji uvádí rozmezí let 1156-1167.
Do doby založení teplického kláštera byl jediným klášterem benediktinek na území Čech klášter sv. Jiří na Pražském hradě, založený kolem r. 973. Ten se stal nepochybně i mateřským klášterem a z něj přišly do Teplic první řeholnice. Tímto založením sledoval královský pár upevnění vlastního postavení proti množícímu se zakládání klášterů z popudu šlechty. Byli si také vědomi situace, že bílinská provincie byla do té doby bez kláštera, a chtěli tak dosáhnout většího působení křesťanské víry na obyvatelstvo ve vzdálené části Čech.
Klášter však nebyl založen ve zcela neobydlené krajině, protože to by bylo pro ženské obyvatelky kláštera značně obtížné. V jeho okolí existovalo několik osad a některá z nich jistě již před jeho založením nesla jméno Teplice. Založení u teplých a léčivých pramenů nebylo náhodné. Benediktinský řád má totiž ve své reguli i povinnost péče o staré a nemocné a řeholnice zcela jistě při svém poslání pramenů využívaly. Ani zasvěcení kláštera a jeho kostela nebylo učiněno bez rozmyslu - sv. Jan Křtitel je podle křesťanské liturgie patronem vod, zejména těch léčivých.
Stavba kláštera, pro jehož umístění byl vybrán prostor kamenné ostrožny vypínající se nad vyvěrajícími prameny, se začal stavět záhy - vlastně hned po založení. První a nejdůležitější budovou, kterou stavba začínala byl klášterní kostel - basilika sv. Jana Křtitele. Stavět se začala od východního závěru - od apsid a kněžiště - a o podobě této trojlodní basiliky s dvojicí západních věží si můžete udělat nejlepší obrázek, pokud navštívíte basiliku sv. Jiří na Pražském hradě. Jak totiž dokázal archeologický výzkum z let 1954-57, byla teplická basilika velmi podobná té pražské. Zbytky teplické basiliky a její románské krypty, odkryté při tomto výzkumu, a části klášterních budov si můžete prohlédnout, pokud navštívíte vnitřní nádvoří teplického zámku, ve kterém dnes sídlí Regionální muzeum v Teplicích.
Vlastní budovy kláštera, uspořádané do tvaru U kolem rajského dvora a přiléhající k vlastní basilice, byly nejprve stavěny jako provizorní, dřevěné, a až postupem času byly nahrazeny bytelnými kamennými stavbami.
Královna Judita, jejíž jméno je vedle teplického kláštera spojováno hlavně se stavbou prvního kamenného mostu přes Vltavu v Praze (který stával až do doby Karla IV. přibližně v místech dnešního kamenného mostu zvaného Karlův), jistě věnovala patřičnou péči a pozornost klášteru který založila. Když její manžel král Vladislav II. na sklonku života předal vládu v Čechách svému synovi, odjeli společně na královniny dědičné statky v Durynsku. Král zde zemřel, ale jeho ostatky byly převezeny do Čech, do kláštera prmonstrátů na Strahově. Nemáme dalších zpráv o životě královny. Pozdější kroniky však k líčení osobnosti královny a jejích skutků přidávaly také zprávu o tom, že byla pohřbena v klášteře, který sama založila - v Teplicích. Stejný archeologický výzkum, který odkryl pozůstatky klášterní basiliky, objevil také významný pohřeb ženy v boční kapli basiliky. Dlouhá léta odpočívaly pozůstatky v šeru archeologických depozitářů. Až analýza kosterních pozůstatků - lebky, kterou na popud Regionálního muzea v Teplicích provedl přední český antropolog prof. Emanuel Vlček, jenž měl v průběhu své odborné práce možnost prozkoumat ostatky většiny přemyslovských knížat a králů, prokázala, že se s jistou určitostí jedná o pozůstatky české královny Judity, která tak opravdu spočinula ve zdech teplického kláštera, který sama založila.
O vlastním životě kláštera se nedochovalo mnoho zpráv - jednou z nich je zmínka o zpustošení teplického, světeckého i oseckého kláštera v roce 1278 branibořskými, míšeňskými a duryňskými vojsky, která tudy táhla z vítězné bitvy na Moravském poli.
Vznik a počátky vlastního města Teplice jsou však zahaleny tajemstvím - opět se nám totiž nedostává zpráv a neexistuje ani jednoznačná zakládací listina. Předpokládá se, že jedna z osad byla, nebo spojením několika z nich vznikla, u kláštera tržní ves. Pravděpodobně někdy v poslední čtvrtině 13. století, možná již v 70. letech, došlo k tomu, že teplické jeptišky za pomoci německých kolonistů u kláštera založily město, na které přešlo jméno starší vsi.
O jeho plánovitém, i když ne zcela typickém, vysazení svědčil půdorys původního města, který si některé ze svých rysů zachoval ještě i o mnoho století později a zahlazeny byly až novodobou výstavbou. Vyrostlo severně a západně od kláštera a tak jak bylo u středověkých měst obvyklé, byly jednotlivé ulice (dnešní Dlouhá, Zelená, Krupská a bývalá Leská ulice) svedeny na náměstí (dnešní nám. Svobody). Jako poddanské město bylo majetkem kláštera, jeho obyvatelé byli však do jisté míry svobodní - povinnosti vůči vrchnosti byly smluvně vymezeny. V čele správy města stálo 12 konšelů, kteří se po měsíci střídali v úřadu purkmistra. Soudní pravomocí byl pověřen rychtář.
Fragment nejstarší městské knihy z roku 1449 je psán česky. Z městských knih se dovídáme, že město požívalo takových výhod jakými bylo např. právo mílové, právo trhu, právo stavět hradby či právo vařit pivo. Národnostně se zdá, že se jednalo o město smíšené, jak vyplývá z českých i německých jmen zaznamenaných v knihách. Již v 15. století přibyli v Teplicích obyvatelé další národnosti - Židé. První zmínka o nich se váže k roku 1414 a od té doby patří k obyvatelům města v podstatě nepřetržitě.
O vlastním životě ve městě se nám pro toto období dostává jen kusých zpráv - měšťané se zabývali běžnými řemesly a obchodem, avšak byli dosti svázáni se zemědělstvím - hned za hradbami města začínaly pole jeho obyvatel, kteří si zde pěstovali základní plodiny potřebné k vlastní obživě.
Město, jako soustředěné sídlo křesťanů, samozřejmě potřebovalo také svůj kostel. Zdá se, že klášterní kostel sv. Jana Křtitele byl po určitou dobu i farním kostelem města a i později zůstával farním pro určitou část obyvatel. Poprvé je zmiňován městský farní kostel zasvěcený Panně Marii v r. 1352. Nedokážeme dnes však s určitostí říci, kde tento kostel stával. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1549. Ve městě byla také škola, kde se vyučovalo počítání, čtení a psaní, na vyšším stupni pak gramatice, rétorice a muzice. Škola tak připravovala i na studium na univerzitě.
Od počátku je město i klášter spojováno s léčivými prameny. Vedle kláštera využívali pramenů i obyvatelé města a jeho návštěvníci. Léčení chorob a neduhů v teplických pramenech - v „lázních u svatého Jana“ jak je nazval kronikář Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína - bylo všeobecně známé v předhusitském období v blízkém i vzdáleném okolí.
Vlastní období husitských válek zasáhlo do života kláštera a města významným způsobem. V červnu 1421 tudy táhly pražské husitské oddíly proti Mostu - vypálily klášter v Oseku, obsadily Duchcov a dobyly Bílinu. Budovy teplického kláštera zůstaly ušetřeny, stejně jako životy řeholnic a vojska poklidně Teplicemi protáhla. Snad k tomu přispělo i to, že měli Husité mezi městskými obyvateli své přívržence. O pět let později však už bylo hůř. Husité se rozhodli dobýt katolické Ústí. Po dlouhém obléhání se s přicházejícími posilami obou stran schylovalo k veliké bitvě. Část křižáckých vojsk přišla ze Saska přes Krupku a 14. června napadla teplický klášter. Jak zaznamenává soudobý kronikář, Míšňané prý nečestně jednali s řeholnicemi, zničili vybavení kláštera a poničili i budovy samotné. Podle slov kronikáře se jim také za tyto činy dostalo spravedlivé porážky v bitvě u Ústí. Ještě několikrát v tomto období prošla vojska obou stran Teplicemi a řeholnice už nebyly bezpečny ve svém klášteře. Na čas se uchýlily na hrad Střekov, odkud se měly údajně na chvíli ještě vrátit zpět. Většina jich však odešla do mateřského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Zprávy o klášteru končí rokem 1435. Teplice i s klášterem a celým panstvím tak získal husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který již od 20. let 15. století získával a hlavně zabíral okolní území, města a panství, jako svůj majetek.
OBDOBÍ MEZI HUSITSKÝMI A TŘICETILETOU VÁLKOU
Po vyplenění kláštera míšeňskými vojsky v červnu 1426 a jeho následném požáru uprchly zbylé řeholnice do exilu na hrad Střekov a posléze do mateřského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Opuštěné panství s klášterem i městem zabral husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který již nějaký čas získával a zabíral okolní panství a pozemky a spravoval je jako vlastní majetek. Některé z nich (např. Bílinu) musel vrátit, ale r. 1437 mu císař Zikmund potvrdil dědičné držení církevních statků a mezi nimi i teplické panství. Město Teplice se tak stalo poddané světské vrchnosti.
Po smrti Jakoubka z Vřesovic připsal Teplice král Jiří z Poděbrad své manželce Johanně z Rožmitálu jako věnné město. Za její správy se pravděpodobně začalo s opravami a přestavbami poškozených klášterních budov, protože historické prameny zde mluví o tvrzi a zámku v Teplicích. V r. 1472 královna Johanna potvrdila městu stará priviliegia a nadání. Když v r. 1476 zemřela, přešly Teplice na jejího syna Hynka z Münsterberku. Správu panství pro ně prováděl hejtman Jan Ilburk z Vřesova, který odvozoval svůj původ od Jakoubka z Vřesovic, svého děda. Činil si nárok na část panství a město, kterému král Vladislav Jagellonský povolil postavit hrad na Doubravské hoře. Město však zůstalo v držení královnina syna a ten je postoupil saskému rodu Fictumů, který v Čechách zdomácněl.
Ani v následujících letech město nepatřilo jednomu držiteli příliš dlouho. A tak se v jeho držení rychle vystřídali příslušníci rodů Kolovratů, Valdštejnů, Smiřických, saského rodu Malcánů, rod Zdeňka Lva z Rožmitálu a dalších. V roce 1543 je získal do držení Volf z Vřesovic, vnuk hejtmana Jana Ilburka, prezident české komory a nejvyšší písař království českého, který patřil mezi přední šlechtice té doby.
Podařilo se mu spojit panství Teplice a Doubravskou horu. Teplice se tak staly centrem správy rozsáhlého majetku, ke kterému mimo jiné patřila i Krupka a Kyšperk. Hospodářský vzestup se odrazil jak v rozkvětu města, tak v péči o lázně. Město mělo v polovině 16. století asi 150 domů a 5 mlýnů. Volf z Vřesovic začal stavět hlavní trakt dnešního zámku a postavil zámecký kostel Povýšení sv. Kříže. Z jeho iniciativy byly poprvé ohrazeny volně vytékající prameny a vznikly u nich první dřevěné budovy. V r. 1550 se v ní koupala vévodkyně Kateřina Saská a od té doby rodina saského kurfiřta s celým dvorem každoročně pobývala v Teplicích. Ve městě postavil pivovar a jeho žena Kateřina se zasloužila o stavbu špitálu pro chudé na předměstí. Zmiňován je farní kostel i židovská synagoga a špitál. Po dobu stavby zámku bydleli v domě zvaném Morava, který stával na rohu náměstí naproti zámku. V roce 1561 vyšla v Praze tiskem latinská báseň O lázních teplických Tomáše Mitise. Jsou v ní popisovány lázně, účinky pramenů při léčení a Volfu z Vřesovic je zde vzdáván hold za povznesení města. Teplické lázně a jejich léčivé účinky se dostávaly do povědomí stále širšího okruhu obyvatel - to zejména díky množství prací autorů, kteří o nich psali a doporučovali je pro léčbu nemocí pohybového ústrojí, nervových, kožních a ženských chorob, a jejich rychlému šíření knihtiskem. O Teplicích psal mj. jáchymovský lékař Jiří Agricola, Theophrastus Bombastus zvaný Paracelsus, J.J. Hegelius, Günther Andernachu. V Kronice české Václava Hájka z Libočan (vydané r. 1543) se lidé mohli dočíst překvapivě přesné, avšak ničím nepodložené datum objevení teplických pramenů prostřednictvím opařených sviní pasáčka Kolostůje - rok 762. Daleko za hranicemi země bylo jméno Teplic šířeno prostřednictvím Míšeňské kroniky Petra Albina či Světové kroniky Sebastiana Münstera.
Po smrti Volfa z Vřesovic v r. 1569 přešly Teplice přes jeho dědice na rod Vchynských. Radslav starší z Vchynic a Tetova natrvalo spojil panství Teplice a Doubravská hora. Kolem hradu na Doubravské hoře, který opravoval a opevňoval, nechal zřídit loveckou oboru. Společně se svým nástupcem Vilémem Vchynským dostavěl novou budovu teplického zámku (dnešní hlavní budova obrácená do Zámeckého náměstí) v renesančním slohu a kolem něj založil okrasnou zahradu se dvěma rybníky. Po r. 1580 se začalo s výstavbou kamenných budov lázní. Jak ve své knize z r. 1607 uvádí zhořelecký lékař Kašpar Schwenckfeld, byl v kamenné budově velký bazén pro muže, několik oddělených lázní pro ženy a venku za hradbou volně přístupné nádrže.
Nový městský kostel sv. Jana Křtitele byl dostavěn r. 1586 (věž 1594) na starších základech. Radslav Vchynský nechal r. 1585 uzavřít městský pivovar a pustil se s měšťany do dlouhého sporu o právo vařit pivo. Po čtyřech letech měšťané prohráli a pivo tak směl vařit pouze majitel panství v novém panském pivovaru, zbudovaném ve staré části zámku. Ostatní práva a privilegia však měšťanům potvrdil.
Koncem roku 1617 byl vedle kostela v Broumově uzavřen také nový evangelický kostel v Hrobě, postavený na arcibiskupském panství. České stavy tento útok na náboženskou svobodu, zajištěnou jim Rudolfovým majestátem z r. 1609, dohnal až k defenestraci pražských místodržících v květnu 1618 a stavovskému povstání, jež stálo na počátku dlouholetého válečného konfliktu do něhož byla vtažena celá Evropa. Jedním z členů Direktoria - nové vlády zvolené hned po defenestraci - byl i Vilém Vchynský, synovec Radslava, který se po jeho smrti v r. 1619 stal držitelem teplického panství. Viléma, ač nekatolíka, nepostihly díky spřízněnosti s Albrechtem z Valdštejna konfiskace majetku, i když musel r. 1628 opustit Čechy. V r. 1634 se vrátil do Čech, aby pomohl Valdštejnovi proti císaři. Společně s ním a dalšími jeho spolupracovníky však byl 25.2.1634 v Chebu zavražděn císařskými důstojníky. Veškerý jeho majetek, včetně teplického panství, byl konfiskován.

TEPLICE V DRŽENÍ CLARY-ALDRINGENŮ (DO R. 1793)
Zkonfiskované panství získal ještě téhož roku do držení hlavní Valdštejnův rival - polní maršál Jan Aldringen, jako odměnu za věrné služby. Nestačil však ani osobně převzít správu nad panstvím a v červnu téhož roku (1634) jej zabili v bitvě proti Švédům u Landshutu. Panství posléze převzala jeho sestra Anna, provdaná za Jeronýma Claryho, kterého císař v roce 1666 povýšil do hraběcího stavu a jeho potomkům umožnil používat spojené jméno obou rodů - Clary-Aldringenové.
Město naplno zasáhly hrůzy dlouholetého válečného konfliktu - zejména ve 30. letech. Tou dobou již muselo protestantské obyvatelstvo opustit Čechy a Teplice v letech 1631-2 zasáhla sasko-švédská okupace. Město i blízký hrad na Doubravské hoře střídavě dobývala císařská i okupační saská vojska. Z pohledu prostých obyvatel však bylo zcela jedno, o kterou armádu se jedná - všichni drancovali, loupili a ničili hospodářství stejným způsobem. Nezřídka museli měšťané platit výpalné, aby zachránili alespoň dočasně město od zničení a vyplenění. Na konci války tu dlouhou dobu pobývala švédská vojska. Na hradě na Doubravské hoře se držela dokonce ještě dva roky po uzavření Vestfálského míru - dokud jim nebyla zaplacena kontribuce. O několik let později nechal císař Ferdinand rozbořit hrad i opevnění - přeci jen to bylo jistější, než vydat cennou a dobře opevněnou pevnost případnému nepříteli.
V poničeném a napůl neobydleném městě žilo v polovině 17. století pouze 117 křesťanských rodin (tj. asi 500 osob) a 231 židovských obyvatel. Udržela se jen nejnutnější řemesla a obyvatelstvo se převážně živilo zemědělstvím. Velmi dlouho se Teplice vzpamatovávaly z válečných ran a úbytek obyvatelstva byl nahrazován poddanými z německých částí země. A poddaní byli bez ohledu na prožité válečné útrapy zatěžováni novými dávkami a povinnostmi. K dozvukům válečných útrap se v r. 1680 ještě přidala morová epidemie, která postihla celé Čechy. Teplicím se sice vyhnula, ale postihla okolní vsi a městečka. Roku 1685 pak Teplice postihl velký požár, který zničil 30 domů.
Clary-Aldringenové si také byli vědomi významu lázní a starali se o jejich opravu a zvelebování. Již roku 1657, po přerušení třicetiletou válkou, se saská kurfiřtská rodina vrátila k pravidelným pobytům v lázních - pro ně byly připravovány vrchnostenské lázně na místě dnešních Knížecích a Dámských lázní. Vrchnosti také patřily další budovy lázní - Nový (tzv. Panský) dům a v Šanově první lázeňská budova - Sirné lázně. Budova lázní nad Pravřídlem byla majetkem města.V r. 1673 byl povolán zhořelecký lékař J. C. Pestenreiter do služeb vrchnosti a stal se prvním stálým lázeňským lékařem, jehož přičiněním byla v Teplicích r. 1678 otevřena také první veřejná lékárna v Dlouhé ulici.
Saští kurfiřti navštěvovali na několik letních týdnů teplické lázně i v období let 1697-1763, kdy byli také polskými králi. Další významnou návštěvou byl pobyt ruského cara Petra I. Velikého v roce 1712. Takovéto návštěvy měly celostátní význam a od vídeňského dvora byl vysílán zvláštní úředník, který se o vzácné hosty v zastoupení císaře vzorně a pečlivě staral. Nejčastěji touto funkcí pověřoval císař právě domácí Clary-Aldringeny, kteří se snažili hosty přímo hýčkat - pořádali pro ně nákladné slavnostní hostiny, bály, hony a kratochvíle a další program. Zařizovali jim také pohodlné a odpovídající ubytování - nejprominentnější hosté bydleli přímo na zámku nebo v protějším starobylém domě Morava. A opečovávaní hosté pak neskrblili dary ani slovy uznání za prokázanou péči.
Stejné důvody vedly vrchnost i ke zvelebování města, i vlastního sídla - vzácní a světaznalí hosté přece měli nárok na pobyt „na úrovni“. Stavební práce na zámku se tak v podstatě nezastavily - dostavováno bylo nové západní barokní křídlo, opravovaly se starší budovy - nejvíce změn však zaznamenaly interiéry. Velmi znatelných úprav se dočkaly interiéry zámku při pozdně barokní přestavbě v polovině 18. století, při které bylo také zrušeno oddělení zámku od náměstí a zbytku města. Nákladných úprav se dostalo Zámecké zahradě (vzácné květiny, bludiště ze stříhané zeleně, kašny), kterou současník, učený jezuita Bohuslav Balbín, zařadil mezi přední zahradnická díla Českého království. Na jejím okraji při zámku vyrostl r. 1732 Zahradní a plesový dům, určený pro kratochvíle, zábavu a společenské události. V letech 1700-1703 byl děkanský kostel sv. Jana Křtitele přestavěn a upraven do dnešní podoby. Od r. 1718 zdobí Zámecké náměstí sloup Nejsvětejší Trojice, jako poděkování za odvrácení morové epidemie, vynikající dílo předního barokního sochaře Matyáše B. Brauna.
Již na počátku 18. století se začaly vyrovnávat ztráty na obyvatelstvu způsobené útrapami třicetileté války. V následujícím půlstoletí tak došlo k výraznému zlepšení hospodářských poměrů ve městě. Vedle zemědělství a tradičních řemesel se začínají objevovat i specializované druhy výroby (puškař, pasíř, jehlář, zlatník, voskař). Nejpočetnější byla řemesla spojená s textilní výrobou a obchodem (zde měli významné zastoupení židovští obchodníci). Objevovaly se také zcela nové druhy obživy - více než kdy před tím vznikaly nové vápenky, cihelny. Byla to také doba otevírání prvních uhelných dolů - první otevřel v r. 1740 František Karel Clary-Aldringen pod Stínadly na cestě do Řetenic a druhý pak v r. 1756 u Doubravického dvora.
V okolí zcela specifickým druhem obživy bylo pro teplické obyvatele lázeňství. Sezónní péče o hosty, jejich ubytovávání a práce v lázních byly vítaným, i když ne celoročním, zdrojem obživy.
Ve třetí čtvrtině 18. století - za válek o habsburské a bavorské dědictví - Teplice opět trpěly válečnými kontribucemi a škodami, které způsobila procházející vojska. Ubylo také lázeňských hostů, ovšem lázním se dostalo významného postavení: soupeřící rakouská císařovna Marie Terezie a pruský král Bedřich Vilém II. se dohodli, že Teplice budou vedle Karlových Varů, lázní Warmbrunnu v Sasku a Landeggu ve Slezku, chráněnými lázněmi, ve kterých se mohli léčit vojáci obou znepřátelených stran. Teplické prameny totiž velmi dobře působily při hojení ran a neduhů z dlouhých vojenských pochodů.
Teplice všeobecně patřily už v 18. století mezi nejoblíbenější lázně. To bylo výsledkem mnoha vlivů: staleté tradice, výsledků dosahovaných při léčbě různých chorob, pohodlí, možnost ubytování přímo v lázeňských domech, společenský život i prominentní návštěvníci, kteří šířili a posilovali věhlas světoznámých lázní.
Konec tohoto století byl pro Teplice vskutku plný zásadních a přelomových událostí. V roce 1787 se ujal panství po svém otci, Františku Václavovi Clary-Aldringenovi nejvyšším dvorním lovčím, povýšeném r. 1767 do knížecího stavu, mladý Jan Nepomuk Clary-Aldringen - vzdělaný a osvícený šlechtic. V jeho úsilí o povznesení lázní můžeme vysledovat ryze praktické rysy - snaha přitáhnout co největší počet návštěvníků, kombinované s dobovými estetickými a filozofickými názory. Zahájena byla rozsáhlá přeměna Zámecké zahrady, z původní koncepce barokní zahrady s geometrickým uspořádanými okrasnými záhony, fontánami a bludišti utvářenými ze zeleně, do podoby volněji koncipovaného přírodně krajinářského parku anglického typu. Společnost, dychtící po umění, mělo uspokojit nově otevřené divadlo, přistavěné k západnímu křídlu zámku.
Osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. přinesly větší osobní i duchovní svobodu. Toleranční patent Josefa II., vedle zrovnoprávnění protestantství, i možnost pro zručné saské řemeslníky usadit se v Teplicích. Odstraněny byly též nejkřiklavější způsoby diskriminace židovského obyvatelstva. Reformy zasáhly i správu - měšťany již nezastupovali konšelé, ale radní a obecní záležitosti nově spravoval magistrát, kde pod purkmistrem pracovali školení a přezkušovaní úředníci.
V noci na 1. června 1793 vypukl ve stodole poblíž Tržního náměstí (dnešní nám. Svobody) požár, který se rychle rozšířil po okolí. Do rána shořelo na 155 domů a 16 stodol - celá polovina tehdejšího města: židovská čtvrť a Lázeňská ulice, silně poškozené byly i budovy lázní.

TEPLICE V DRŽENÍ CLARY-ALDRINGENŮ (1793-1848)
Následky katastrofálního požáru, který v noci na 1. června 1793 strávil polovinu města byly velké, ale začaly se téměř ihned napravovat. Město rychle získalo prostředky na obnovu od zemského gubernia, dvorů německých států, jejichž hlavy se v Teplicích léčily, i od dalších šlechtických rodů a rodin, které patřily mezi vděčné a nezapomínající návštěvníky. Prostředky přicházely i od dalších jednotlivců a obcí. Teplická vrchnost pomohla dodávkami dřeva a stavebního materiálu. Práce na výstavbě nových domů se rozběhly ještě hned v létě. Na místě starých, povětšinou dřevěných domů vyrůstaly nové moderní budovy domů, převážně v klasicistním stylu. Již další rok se hosté mohli ubytovat v nových budovách, tolik vyhovujících soudobému vkusu a požadavkům na pohodlí. Stavební práce však probíhaly ještě mnoho dalších let - město se rozšiřovalo, bouraly se hradby, mizely vstupní brány: jako první Lázeňská a Krupská přímo zasažené požárem, v r. 1811 pak brána Bílinská a jako poslední v r. 1846 brána Lesní. Stavělo se mnoho soukromých i veřejných budov - stará radnice uprostřed náměstí byla zničena požárem a r. 1806 ji nahradila nová budova v severní straně náměstí; v r. 1809 byl postaven nejvýstavnější dům na Zámeckém náměstí proti zámku, zvaný Zlatý kříž. Opravovaly se lázeňské budovy - poslední z nich byla přestavba budovy Pravřídla do její současné empirové podoby v l. 1838-9, které předcházela přestavba Panského domu (dnes součást areálu Beethoven). S novou výstavbou ve městě souvisela i poslední zásadní přestavba teplického zámku. Do r. 1806 získala hlavní budova zámku a část přilehlých křídel jednotící klasicistní podobu, podle návrhů drážďanského stavitele J. A. Giesla, korunovanou otevřenými arkádami s vysokými toskánskými pilastry v zahradním průčelí a klasicistní podobou věže s vysokou střešní atikou. Také zámecký kostel počátkem 19. získal svou dnešní podobu v romantickém stylu neogotiky. Je tak jednou z prvních, ne-li vůbec první, úprav v tomto stylu na českém území. Malé, ale půvabné lázně, položené v malebné krajině, lákaly stále více hostů k léčebným pobytům nebo jen k příjemnému odpočinku.
I na Teplice však dolehla válečná vřava napoleonských válek - zároveň však lázně dosáhly také největšího věhlasu. Tehdy, když vojska spojenců utíkala do Čech před francouzskými vojsky po Napoleonově vítězné bitvě u Drážďan, byla v posledních srpnových dnech svedena lítá bitva u Chlumce a Přestanova, kde se spojencům podařilo zabránit vpádu Francouzů do Čech. Velící důstojník francouzských vojsk generál Vandamme byl zajat a eskortován do Teplic, kde se usídlily generální štáby spojeneckých vojsk. Na zámku a v prostorách protějšího domu na náměstí, zvaného Zlatý kříž, pak ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III., rakouský císař František I. a zástupci Anglie formulovali dohody o společném postupu dalších vojenských akcí proti Napoleonovi a smlouvy o vzájemném spojenectví.
Proslulost Teplic jako lázní na evropské scéně nesmírně vzrostla. Toho si byl zcela jistě vědom i nejmocnější muž rakouské zahraniční politiky - hrabě Metternich - když v roce 1819 do Teplic sezval diplomaty ze Saska, Pruska, Dánska, Švédska a Španělska, aby se zde poradili o co nejúčinnějším postupu, jak zabránit změnám v politickém uspořádání Evropy.
Ještě mnohokrát se zde korunované hlavy sešly k jednání. Nejvěhlasnějším z nich byl tak zvaný „panovnický kongres“, který se zde v roce 1835 sešel u příležitosti slavnostního položení základního kamene k ruskému pomníku bitvy u Chlumce. Stvrdit spojenectví přijel rakouský císař Ferdinand V. s chotí Marií Annou, ruský car Mikuláš s velkokněžnou Olgou, pruský král Bedřich Vilém III., saský král, arcivévodové a knížata.
Přítomnost hlav států a jejich rodin, vyslanců, ministrů a generálů, stejně tak jako mnoha vědců, učenců a umělců nesmírně přispěla ke zvýšení popularity lázní. Zájem o teplické lázně od konce napoleonských válek neustále rostl a přinášel městu nezanedbatelný ekonomický přínos.
Ve městě však existovaly i podmínky pro rozvoj výroby a průmyslu - nacházely se zde potřebné suroviny i dostatek pracovní síly. Pokusy však narážely na přísné zákazy Lázeňské komise, která bránila vzniku podniků, které by hlukem a nečistotami ohrožovaly lázeňské prostředí. V Teplicích a jejich bezprostředním okolí tak nevyrůstaly továrny, ale zůstávaly tu malé výrobny, povětšinou manufaktury s mechanickými stroji nebo se zboží vyrábělo podomácku. Výjimku tvořilo jen málo podniků - např. sirkárna na Špitálním vrchu (dnes Letná) či parní mlýn u Lesní brány s prvním parním strojem ve městě, instalovaným r. 1842.

Zdroj: oficiální stránky města Teplic (dodatečně stylově a pravopisně opraveno pro tyto stránky)
Út 14. leden 2014, 15:34:02 CET
addax1
Stránky spravuje (obsah a design):
Jan Addax Hečko
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one